Má cesta sama k sobě a ke stylovému poradenství

První setkání s metodou Octo Codes

Tuhle část jsem chtěla začít větou Oblečení a móda mě zajímaly už od malička. Ale pak jsem si uvědomila, že jsem vlastně módní trendy nikdy nesledovala, vždycky pro mě bylo důležité být hezky a zajímavě oblečená, ale jinak než ostatní. 

Celý život pozoruju především ženy a analyzuju si pro sebe, proč některé vypadají skvěle a jiné naopak. Snila jsem o tom, že jednou budu těm ženám, které nevypadají dobře, radit, jak se mají oblékat, aby vypadaly skvěle. 

Ale netroufala jsem si na to, protože jsem věděla, že já sama se neoblékám, jak nejlépe bych mohla. O svém oblečení jsem sice přemýšlela, měla jsem všechno pěkně barevně sladěné, ale celkově to pořád nebylo ono. Něco tomu chybělo. Dnes už vím, že problém byl v tom, že jsem se neoblékala v čistém stylu a tedy mé oblečení nepůsobilo harmonicky. Jednotlivé kousky sice byly sladěné barevně, ale už nebyly v souladu mezi sebou a některé ani s mou osobností.

Taky jsem měla vůči profesi stylové poradkyně předsudky, že to není pořádné zaměstnání, protože oblečení a móda jsou povrchní.

A pak jsem někdy v roce 2015 slyšela Táňu Havlíčkovou, jak na jednom webináři mluvila o své metodě Octo Codes. 

Tenkrát jsem pochopila, že zabývat se stylovým poradenstvím nemusí být povrchní.

Ba naopak. Díky Tánině metodě je možné lidi oblečením léčit a uzdravovat. A to doslova. 

Cesta sama k sobě aneb Od Ležérky přes Romantičku k Okázalce

Po webináři jsem si ihned udělala test na Tániných stránkách a vyšlo mi, že jsem Ležérní pozorovatelka. Zdálo se mi, že to na mě docela sedí, tak jsem asi rok žila v domnění, že jsem Ležérka
Za ten rok jsem přečetla Táninu první knihu, shlédla všechny její webináře a taky všechny díly pořadu Proměny na TV Relax. V jednom z nich jsem zaslechla, že paní v ležérním stylu píše jako básnířka, a došlo mi, že asi nebudu ležérní.

Podle knihy jsem se  v žádném ze stylů nemohla najít, respektive přišlo mi, že mám od každého něco. Tak jsem si domluvila osobní konzultaci s jednou z absolventek Tániny Octo Codes Academy.  

Paní byla velmi milá, víc než dvě hodiny mi pokládala různé otázky. Už tenkrát jsem si říkala, že má super práci, že by mě to taky bavilo, ale nějak jsem si myslela, že bych se na to nehodila, a žila jsem v domnění, že po mateřské se vrátím ke své původní práci, kterou jsem předtím dělala víc než patnáct let. Na konci konzultace mi paní sdělila, že jsem Romantička


Trochu mě to překvapilo, ale když to řekla paní, která na to má certifikát, tak to asi bude pravda. Uvědomila jsem si, že na mě docela dost věcí z romantického stylu pasuje, tak jsem to přijala za své.
Musím říct, že se mi docela ulevilo, že konečně vím, kdo jsem. A taky že už přesně vím, po jakém oblečením mám v obchodech sáhnout. A že se nemusím cítit méněcenná, že neuběhnu maraton (protože nejsem sporťačka) nebo že nepřečtu deset knih za měsíc (protože nejsem ležérka). 

Začala jsem tedy nosit kytičky a puntíky a pastelové barvy. Přišla jsem si ale pořád tak nějak unavená a slabá. Říkala jsem si, že to k tomu prostě patří, protože romantičky jsou nejjemnější a nejkřehčí ze všech žen.
Snažila jsem se, co to šlo, ten styl přijmout, ale čím dál tím víc jsem měla pocit, že nejsem tak křehká a bezbranná, jak by se na romantičku slušelo a patřilo.
Zároveň jsem vůbec nepochybovala, že by  můj pravý styl mohl být jiný než romantický. Žádný jiný popis se totiž na mě nehodil. Tedy kromě okázalého stylu. Tam jsem našla hodně věcí, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že by to mohl být můj pravý styl. Myslela jsem, že budu mít okázalý bonus.

Na Octo Codes Academy jsem nastupovala s tím, že v první části, kdy jsme se měly nalézt, chci rozluštit, proč cítím takovou vnitřní sílu, když jsem romantička. Jestli to je normální.


Na prvním setkání OCA mě spolužačky většinou tipovaly na něco mezi romantičkou a ležérkou. Táňa řekla, že jsem jasná romantička, ale něco tam drhne. Ale že na to přijdeme. 
Pak jsem dostaly za úkol vyzkoušet si doma převlečení do všech osmi stylů. Nejdřív se mi do toho nechtělo, měla jsem pocit, že to nemá cenu, když už vím, že jsem romantička, že si to dokážu představit, jak se člověk cítí v oblečení jednotlivých stylů, a hlavně, že nemám doma oblečení, abych dala dohromady všech osm stylů. 

Nakonec jsem tomu dala šanci a zkusila se obléct do sportovního stylu. Okamžitě jsem ucítila obrovský nárůst energie a cítila, že se chovám jinak, než obvykle. To mě velmi zaujalo, celý den jsem se sledovala a vše si zapisovala. A tak jsem si zažila, jaké to je, žít ve sportovním stylu a pochopila jsem ho. Druhý den jsem se už nemohla dočkat na další styl, jestli zase ucítím nějakou zajímavou energii. Tentokrát to byla energie úplně opačná. Byla jsem nadšená a začala shánět oblečení a doplňky, abych si mohla pořádně vyzkoušet všech osm stylů.
Postupně jsem si je zkoušela a pozorovala tu cizí energii a porovnávala ji s tou mou romantickou, co jsem znala. Ráno byla vždy energie nejsilnější, přes den slábla a večer, když jsem si sundala převlek, tak úplně zmizela. 

Zbývaly mi dva poslední styly. Nejdřív jsem měla naplánovaný okázalý styl. Ráno jsem se jako obvykle oblékla do převleku, vyfotila a šla si zapsat, jak se v tom stylu cítím, jak na mě působí, co se mi chce dělat, atd.

Napsala jsem si jen, že cítím příjemnou energii, že se cítím uvolněná a usměvavá, šťastná a spokojená. A rozplakala jsem se, protože jsem v tu chvíli cítila, že tohle je můj pravý styl. Že tohle jsem doopravdy já. A bylo mi nesmírně líto, že jsem se tak moc zpronevěřila sama sobě, že jsem tak dlouho popírala sama sebe.
Bylo to, jako když jste rozhádané a dlouho nejste v kontaktu s někým velmi blízkým, jako třeba s matkou, dcerou, nejlepší kamarádkou, se svou životní láskou, a pak se najednou potkáte a uvědomíte si, jak jste šťastné, že jste zase spolu. A mrzí Vás ty ztracené roky, rozpláčete se, padnete si kolem krku...

 

 

První kroky 

Asi po půl hodině, když jsem se z toho vyplakala a trochu se uklidnila, jsem si začala uvědomovat všechny možné strachy, které jsem z toho stylu měla. Strachy, kvůli kterým jsem se bála se projevit taková, jaká jsem. Bylo jich hodně, úplně se mi z toho udělalo fyzicky špatně. 

Zajímavé bylo, že jak jsem se ráno oblékla do okázalého oblečení, pocítila jsem samozřejmě úplně jinou energii, než na jakou jsem byla do té doby zvyklá. A ona nezmizela, jako u jiných stylů, když jsem se převlékla, ale je se mnou pořád, protože je moje. Jakoby se mi ten den podařilo naskočit na tu svou vlnu a teď se jen nechávám unášet.

Přestože jsem měla obrovské obavy sdělit ostatním, že jsem okázalá (že mě mí blízcí zavrhnou, že mi to spolužačky na OCA stejně nebudou věřit...), cítila jsem obrovskou vděčnost za to, že právě tohle je můj styl. A dodnes z toho mám obrovskou radost, vždy když si to uvědomím
 

Když jsem pak o několik dní později ještě zkoušela převlek do extravagantního stylu, cítila jsem báječnou energii, která mi byla moc příjemná a díky ní jsem zase mnoho pochopila, ale věděla jsem, že to nejsem já. A večer ta energie zase zmizela a zůstala mi jen má okázalá.

Na dalším setkání OCA mi to samozřejmě, jak jsem předpokládala, nikdo nevěřil, včetně Táni, která řekla, že okázalá rozhodně nejsem, že to je jen touha mého ega a že jsem na 150 % elegantní.  
Některé spolužačky se mě snažily přesvědčit, že jsem avantgardní, protože jsem v té době chodila nenalíčená. Tvrdily, že kdybych opravdu byla okázalka, tak bych nevyšla nenalíčená ani k popelnicím, což mi tenkrát přišlo přehnané, ale po několika měsících jsem do toho stavu tak nějak přirozeně dospěla. 

Byl to pro mě neuvěřitelně a nepopsatelně těžký víkend - uvnitř jsem jasně cítila, kdo jsem, a proti mě stálo 30 žen, které mi tvrdily, že je to jinak. Byla jsem zoufalá, protože cokoliv jsem o sobě řekla, byl pro ostatní jasný důkaz toho, že jsem elegantní nebo avantgardní. Když to samé řekla nějaká jiná spolužačka, byl to jasný důkaz, že je okázalá. Nechápala jsem, co se děje. Ale v neděli večer, když jsem dorazila domů, mi to došlo. 

Je čas naučit se věřit svým vlastním pocitům a následovat je. Přestat se neustále ptát ostatních, kdo jsem, jaká jsem, co mám dělat a jestli to dělám dobře nebo ne. To bylo jedno z nejzásadnějších uvědomění mého života a jsem za to OCA a Táně nesmírně vděčná

Prostě já jsem uvnitř cítila, že můj pravý styl je okázalý, a bylo pro mě důležité nezačít o tom pochybovat kvůli tomu, že mi Táňa a spolužačky tvrdily něco jiného. Ono to stejně nešlo, protože ten pocit byl hodně silný. Navíc i mí nejbližší to ve mně viděli. 

Nicméně jsem se rozhodla, že se nezačnu oblékat v okázalém stylu, jak ho popisuje Táňa, a nezačnu se chovat, jak je pro takové ženy typické, ale že budu čistě následovat své srdce, svůj vnitřní hlas, a uvidím, jestli mě to dovede k okázalému stylu, nebo ne

Cesta ke stylové poradkyni aneb Má práce snů

Jak jsem psala v úvodu, oblečení mě vždycky nesmírně přitahovalo. Je to moje vášeň, kterou jsem se dlouho snažila potlačovat a skrývat. Ze dvou důvodů - bála jsem se, že by si o mě ostatní mysleli, že jsem povrchní (a tudíž hloupá, materialistická pipina), a jelikož jsem nesledovala trendy a neměla potřebu nosit to, co je v módě, nabyla jsem dojmu, že oblečení a módě nerozumím, že je to pro jiné, kteří jsou víc kreativní a mají umělecké sklony, a já nejsem dost dobrá na to, abych se tomu věnovala profesně.

Jako dítě mě kromě kreslení a malování bavily i cizí jazyky. Po maturitě na gymnáziu mi přišlo, že lepší uplatnění najdu, když se budu věnovat jim. A tak jsem se přes průvodkyni cestovního ruchu dostala k učení češtiny pro cizince. To mě nesmírně bavilo a měla jsem dojem, že jsem se našla.
Češtinu pro cizince jsem učila (docela úspěšně - napsala jsem gramatickou příručku Čeština extra a založila Český blog pro cizince) téměř 16 let, pak se mi narodil syn. Předpokládala jsem, že po mateřské se k češtině zase vrátím formou Podnikání z pláže. Absolvovala jsem on-line kurz Stáni Mrázkové a a měla jasno. 

Pamatuju si, že když jsem byla na osobní konzultaci s terapeutkou Octo Codes, říkala jsem si, že má skvělou práci, že jí to docela závidím. Že taková práce by mě taky bavila.
Tenkrát jsem žila v domnění, že já už jsem tu svou práci našla - učit cizince česky mě bavilo, nebrala jsem to jako práci, spíš jako hobby, byla jsem v tom dobrá, měla jsem hodně zkušeností, navíc jsem objevila způsob, kterým bych mohla vydělat dost peněz... Takže mě ani nenapadlo uvažovat o změně povolání. To bylo v červenci 2016.


Na jaře 2017 oznámila Táňa Havlíčková, že bude v červnu pořádat v Lucerně velkou akci, kde budou mimo jiné módní přehlídky všech osmi stylů. Jenže nejlevnější lístek stál 1.600 Kč a můj měsíční příjem tehdy bylo 50 Kč dobíhající rodičovské. Takže jsem se smířila s tím, že u toho nebudu.
Jenže asi týden před plánovanou akcí jsem začala mít hodně silný pocit, že si to nesmím nechat uniknout, že tam prostě musím být. Začala jsem rychle shánět všude možně někoho, kdo by tam šel se mnou, abychom si mohly pořídit vstupenku 1+1 zdarma, takže by lístek vyšel "pouze" na 800 Kč. Nakonec mi byla nabídnuta VIP vstupenka a já se tam, jako zázrakem, dostala úplně zadarmo.

Jedním z hostů na akci byla Bea Benková, která měla přednášku na téma Povolání snů  / Má ideální práce, nebo něco na ten způsob, už si to nepamatuji. Na konci byla vedená meditace, ve které se nám ta naše ideální práce měla ukázat. Nic jsem od toho neočekávala, protože jsem si myslela, že já už mám práci vyřešenou. Ale do té meditace jsem šla, spíš ze zvědavosti. 

Nepamatuji si přesně jak to ke mně přišlo, ale z meditace vyplynulo, že mé snové povolání je módní návrhářka.